na Blog.cz

Chjoo...

Lidi, jak se pozná, že jste zamilovaní?Možná, že vám tahle otázka připadá divná/hloupá, ale bohužel je tahle otázka součástí mýho života - v poslední době...

Poznala sem jednoho kluka a je mi s ním skvěle, rozumíme si atd,

ale na škole má blbou pověst - nespolehlivej a taky děvkař...

jenže mně je s ním fakt skvěle...tak co mám dělat?

Zrada(lež), zklamání, bolest, trápení, odpuštění, radost, zrada, bolest, ..... tak takhle to poslední dobou vypadá v mym životě...neznáte nákej lék? Hm...asi žádnej lék není, co?A na co vlastně lék? Na bolest? Na holku, co ze sebe dělá vasi kamarádku? Na trápení?

Na bolest si můžete vzít Ibalgin, ale co uděláte s tím ostatním? Co uděláte, když nepomůže, že si to vyříkáte?Co na tohle pomáhá?Proč to tak bolí?Proč je všechno tak složitý? Proč, proč, proč....věčné téma a věčné otázky...ale kde je věčné přátelství?

Jestli znáte odpověď alespoň na jednu z těchto otázek, tak pls napište. protože já si už nevím rady....

Tak tohle mě fakt rozesmálo. V pondělí sem to našla sem to na náký stránce, která nevim, jak se menuje, takže to sem nemůžu napsat...

Je to naprosto dokonalý. Nebojte se to vyzkoušet...já to už zkusila....naprosto dokonalý reakce lidí...nestyďte se...čím přeplněnější výtah, tím líp...

Vydávejte zvuky závodních aut, když někdo nastupuje/vystupuje.
Vysmrkejte se a nabízejte ostatním cestujícím prohlídku vašeho kapesníku.
Tvařte se nepříčetně, plácejte se do čela a mumlejte si: "Držte hubu, zatraceně držte tady všichni hubu".
Prodávejte koláčky.
Holte se.
Bez přerušení pískejte pořád dokola prvních pár taktů vaší oblíbené písničky.
Na dlouhé cestě se houpejte ze strany na stranu ve frekvenci výtahu.
Trošku pootevřete svoji aktovku/kabelku, nakoukněte dovnitř a zeptejte se: "Máš tam dost vzduchu?"
Nabízejte vizitky ostatním cestujícím.
Oblékněte si něco naruby.
Stůjte potichu, bez pohybu, těsně namáčknuti na roh výtahu tváří ke stěně.
Když přijíždíte do vašeho patra, s funěním trhejte dveřmi, tvařte se zklamaně, když se otevřou samy.
Naklánějte se k ostatním cestujícím a říkejte jim: "Pozor! Přijde revize jízdenek."
Přivítejte každého, kdo nastoupí, a požádejte ho, aby vás oslovoval admirále.
Roztahujte se po celém výtahu.
V nejvyšším patře nechte otevřené dveře a vyžadujte, ať jsou otevřené do té doby, než uslyšíte cinknout korunu, kterou jste hodili do šachty.
Vezměte si své golfové hole a začněte trénovat.
Provádějte cvičení Tai-Chi.
Upřeně se dívejte na spolucestujícího, usmívejte se a po chvíli mu oznamte, že máte dnes nové ponožky.
Když je v kabině minimálně 8 lidí, mumlejte si: "Ale ne, zatraceně, nevolnost z jízdy!"
Dávejte ostatním cestujícím náboženské požehnání.
Občas mňoukejte.
Sázejte se s ostatními, že se vám vejde koruna do nosu.
Mračte se a mumlejte si: "Už to bude, už to bude...", pak si vzdychněte a řekněte: "Ooops".
Ukažte cestujícímu nějaké vaše zranění a zeptejte se, jestli vypadá infikovaně.
Zpívejte si "Pec nám spadla" přičemž mačkejte všechna tlačítka.
Zakřičte "Připravit padáky!" při každém pohybu výtahu směrem dolů.
Upřeně se dívejte na jednoho cestujícího, vykřikněte: "Ty jsi jeden z nich!" a přesuňte se do vzdálenějšího rohu.
Choďte s chladící taškou, která má na straně nápis "Lidská hlava".
Krkněte si a ohlaste: "Hmmm....velice chutné!"
Nechte mezi dveřmi krabici.
Zeptejte se ostatních cestujících, jestli místo nich můžete zmáčknout tlačítka.
Nasaďte si na ruku loutku a mluvte k ostatním cestujícím jejím prostřednictvím.
Začněte si zpívat.
Když je ve výtahu ticho, rozhlédněte se a zeptejte se spolucestujícího: "To zvoní váš telefon?"
Hrajte na harmoniku.
Řekněte "DING" v každém patře.
Stoupněte si před panel s tlačítky.
Řekněte: "Vždycky jsem chtěl vědět, co to dělá!" a začněte mačkat červená tlačítka.
Poslouchejte stěny výtahu stetoskopem.
Nakreslete na podlahu křídou malý čtverec, a řekněte, že toto je vaše "osobní místo".
Vezměte si s sebou židli.
Kousněte si ze sendviče a zeptejte se spolucestujícího, jestli chce vidět, co máte v puse...
Používejte bublifuk.
Vytahujte si žvýkačku z úst.
Prohlašte démonickým hlasem: "Musím najít nejvhodnější lidské tělo..."
Dělejte explozivní zvuky, když někdo zmáčkne tlačítko.
Vezměte si "X-ray brýle" a zírejte na ostatní cestující.
Zabalte se do deky.

Už sem tu fakt docela dlouho nebyla....a víte co?Nic se tu nezměnilo...

Dneska mám pár zásadních věcí na srdci a hodně lidí mě za to bude asi nenávidět, ale já to prostě musim říct, takže:

1.) Představte si věc nebo člověka, kterýho /kterou naprosto nesnášíte a když ji vidíte, tak máte hned blbou náladu nebo se vám udělá blbě....už ne něj/ní myslíte?....ted se soustřeďte na tu svoji nenávist....a takhle strašně moc já nenávidim Tokio Hotel...... pro fanynky: klidně mi napište do komentářů, jak sem blbá a jak sou oni úžasný...můj názor se nezmění....nesnášim je

2.) Dneska sem zjistila, že moje nejlepší kamarádka asi už neni moje nejlepší, protože mě všude pomouvá a ztrapňuje....byla to vůbec moje nejlepší kmarádka, když tohle dělala?Jakto, že ji mám pořád ráda a sem schopná ji to odpustit?Je to normální?Stalo se vám to někdy?

3.) Asi se stanu jeptiškou.....na co sou kluci?Jo, chvilku sou skvělý, ale pak?Sou nevěrný, smrdí jim nohy... Na druhou stranu...moc mi neslučí černobílá...ale komu by to asi taky v klášteře vadilo?Neznáte někdo nákej ženskej klášter?

4.) nevíte náhodou nkdo, jak se hraje bowling?

5.) Nesnášim happyendy...

6.)právě mě napadlo, že chci bejt fantomas

7.) viděli ste náhodou spidermana 3?napište,co si o tom myslíte...chci vědět, jestli si o tom myslíte to, co já...

8.) nesnášim rasismus

Jediné světlo mého života je světlo v ledničce...

Život je boj, láska je hřích, proto si pamatuj, že vyhraje smích...

Dokud se nenaučíš lítat, musíš v tom umět chodit...

Žij každý den jako by byl poslední, jeden poslední bude...

Kdo se plazí, nezakopne.

Neper se, život ti dá do držky sám

Život je svině, ale na každou svini se najde řezník!

Život není peříčko - začněte posilovat!

Když nevíš, improvizuj!

Co se má stát, to se stane. A pak se tomu budeš muset postavit!

Co tě nezabije, to se tě pokusí zabít znovu.

Žij svůj život, ne cizí.

Čím si výš, tím tvrdší bude dopad.

Žij sekundou.

Jsem něžný, jsem krutý, ale jsem život. Pláčeš? I v slzách je síla tak jdi a žij!

Ten kdo nejde vpřed, jako by couval.

Život je boj... tak se pozabíjejte a já bych s dovolením prošla.

Co z toho, že zítra bude líp, když vždy, když se ráno vzbudím, je dnes.

Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že je někde nablízku světlo.

I kdybys šel pomalu svou cestou, je to lepší, než šilhat po cestách druhých.

Nedůvěřuj velbloudům a všeobecně nikomu, kdo dokáže týden nepít!

Pokud se všechno řítí proti vám, pravděpodobně jedete ve špatném jízdním pruhu.

Neříkej vždy co víš, ale vždy se snaž vědět, co říkáš

Život je smutné jeviště a člověk musí hrát, když mu srdce krvácí musí se umět smát.

Nikdo se nás neptal, jestli se chceme narodit, tak nám neříkejte ..jak žít..(co dělat..jak uspět...jak zvítězit)

Neberte život příliš vážně, stejně z něj nevyváznete živí.

Hazard mám v povaze, život je má hra. Dejte mi tu nejhorší kartu a já tu hru vyhraju.

Jsme to, co předstíráme, že jsme. Tak si dejme dobrý pozor na to, co chceme předstírat.

Raději budu litovat toho, co jsem udělala, než toho, co ne!

Život není zlej, když hrajeme podle jeho pravidel!

Proč mě nevarovali už před narozením?!

Dokud dýchám, žiju, a dokud žiju, budu bojovat, abych mohl dýchat...

Hřebíky v plotě

Byl jednou jeden kluk, který měl špatný charakter.
- Jeho otec mu dal pytel plný hřebíku a řekl mu, že pokaždé, když s někým ztratí trpělivost, musí zatlouct jeden hřebík do zahradního plotu.
- První den zatloukl kluk 37 hřebíků do zahradního plotu.
- V následujících týdnech se naučil ovládat.
- Počet hřebíků v zahradním plotu byl stále menší.
- Naučil se, že zatlouct hřebík je namáhavější než se ovládnout.
- Konečně přišel den, kdy kluk už nemusel zatlouci žádný hřebík.
- Takže šel za otcem a řekl mu to.
- Otec mu tedy řekl, že má každý den vytrhnout jeden hřebík ze zahradního plotu, když se ovládne.
- Konečně mohl kluk otci říct, že všechny hřebíky z plotu vytrhl.
- Otec mu přinesl zahradní plot a řekl mu: "Můj synu, dobře sis počínal, ale i přesto se podívej na ten zahradní plot."
- Je plný děr. Ten zahradní plot už nikdy nebude jako dřív.
- Když se s někým hádáš a řekneš mu něco zlého, tak mu tady necháš ránu.
- Můžeš zasunout do člověka nůž a můžeš ho potom vytáhnout.
- Rána zůstane.
- Nepomůže, když se mockrát omluvíš, rána zůstane.
- Slovní rána je stejně bolestivá jako tělesná rána.
- Prosím odpusť mi všechny díry, které jsem zanechal v tvém zahradním plotě!

www.cituj.cz

V Číně měl jeden nosič vody 2 velké hliněné nádoby. Visely na obou koncích klacku, který nosil na krku. V jedné byla prasklina, naproti tomu ta druhá byla dokonalá a vždy nesla plnou míru vody. Na konci dlouhé cesty, která trvala od potoku až k domu, měla prasklá nádoba vodu už jen do polovičky.

Dva celé roky to takto šlo, nosič vody nosil do domu každý den jen jeden a půl nádoby vody. Samozřejmě dokonalá nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť to dělala dokonale. Ale chudák prasklá nádoba se styděla za svoji nedokonalost, a cítila se uboze, protože je schopná jen polovičního výkonu.
Po dvou letech soužení oslovila nosiče u potoka: Stydím se, protože voda teče po celou cestu domů.

Nosič jí takto odpověděl:
- Všimla jsi si, že kytky rostou jen na tvojí straně chodníku a ne na straně druhé? To proto, že jsem vždy věděl o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem rozséval semena květin. To Ty jsi je každý den zalévala, když jsme se vraceli domů. Dva roky sbírám tyto krásné květiny, abych si ozdobil svůj stůl. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla rozzářit můj domov.

Všichni máme své osobité chyby. Všichni jsme prasklé hliněné nádoby. Ale tyto praskliny a chyby, které jsou v každém z nás, tak dělají náš život velmi zajímavým a vzácným. Jen každého musíme přijmout takového, jaký je, a uvidět v něm to dobré.

zase jednou něco z - www.cituj.cz

Při hodinách teologie víry byl Tomáš jakýmsi "místním ateistou". Neustále něco namítal proti existenci Boha, Otce, kteý nás bez podmínek miluje. Když období přednášek skončilo, Tomáše jsem pak na nějaký čas neviděl. Později jsem se dozvěděl, že Tomáš má rakovinu. Než jsem ho vyhledal, přišel za mnou sám. Vešel do mé pracovny a já se ho hned zeptal:"Slyšel jsem Tomáši, že jste nemocný!" Tomáš odpověděl: "Ano, velmi nemocný. Mám oboustranou rakovinu plic. Je to otázka několika týdnů."
"Můžete o to mluvit, Tome?"
"Jistě. Co byste chtěl vědět?"
Jaké to je, když je člověku čtyřiadvacet a umírá?"
"Mohlo by to být horší."
"Jak to?"
"Horší by bylo třeba být starý padesát let a nemít žádné hodnoty ani ideály nebo si v padesáti myslet, že pití, ženy a peníze jsou v životě to hlavní. A když mi doktoři vyoperovali nádor a řekli mi, že je zhoubný, začal jsem se vážně Bohem zabývat. A když se zhoubné nádory rozšířily do životně důležitých orgánů, začal jsem doopravdy bušit na bronzovou bránu nebes. Ale Bůh nepřicházel. Vlastně se nedělo vůbec nic. Snažili jste se někdy o něco dlouhou dobu, s obrovským úsilím a bez úspěchu? Jste z toho psychicky vyčerpaný a máte všeho po krk. A pak toho necháte. A tak jsem se jednou ráno probudil, a místo toho abych vyslal několik dalších marných výzev přes vysokou cihlovou zeď k jakémusi Bohu, který tam může nebo nemusí být, jsem to prostě vzdal. Došel jsem k závěru, že mi nezáleží...na Bohu, na posmrtném životě ani na něčem podobném. Řekl jsem si, že čas, který mi ještě zbývá, strávím něčím užitečnějším. Omluvil jsem se tátovi a celé svě rodině. Tak jsem jednoho dne změnil svůj postoj a Bůh byl tady..."
"Tomáši, mám dojem, že jste řekl něco velmi důležitého. Mohl bych vás o něco poprosit? Byl byste tak laskavý a řekl tento svůj příběh v mě třídě? Kdybych to řekl já, nebylo by to ani z poloviny tak účinné, jako povíte-li jim to vy."
"Dokázal jsem to říct Vám, ale nevím, jestli bych to dokázal říct celé třídě..."
"Přemýšlejte o tom a když ano, zatelefonujte mi!"
Za několik dní Tomáš zavolal, že je připraven to v mě třídě říct, a tak jsme si domluvili datum. Ale už k tomu nedošlo. Měl jinou schůzku, mnohem důležitější, než byla schůzka se mnou. Jeho život samozřejmě smrtí neskončil, jen se proměnil. Udělal veliký krok od víry k vidění. Vešel do života mnohem krásnějšího, než lidské oko kdy vidělo,lidské ucho kdy slyšelo a lidská mysl kdy vymyslela. Než zemřel,ještě jsme spolu naposled mluvili. Už to ve vaší třídě neřeknu,"řekl.
"Já vím, Tomáši."
"Řeknete jim to místo mě, řeknete to za mne celému světu?"
"Řeknu Tomáši. Řeknu jim to. Jak nejlépe budu umět." A tak Vám všem, kteří jste byli laskavi a poslouchali toto prosté svědectví o lásce, děkuji za vyslechnutí. A Tobě Tomáši, tam někde na sluncem ozářených zelených pahorcích nebeských:
"Řekl jsem jim to, Tome,...jak nejlépe jsem uměl."

Z knihy Láska bez podmínek,kterou napsal John Powel...

Mami, dnes jdu na návštěvu k Bohu," řekl jednou synek své udivené matce.
Protože věděl, že je to k Bohu daleko, zabalil si do tašky několik sladkých tyčinek a limonádu. Pak se vydal na cestu.
Když přešel asi tři ulice, potkal starou paní. Jen tak seděla a zírala na pár holubů. Sedl si k ní na lavičku a otevřel svou tašku, aby se napil. Vtom si všiml, že stará paní vypadá hladově a nabídl jí čokoládovou tyčinku. Ona ji vděčně přijala a usmála se na něj tak krásným a milým úsměvem, že ho chtěl vidět ještě jednou a nabídl jí i limonádu.
Tak tam seděli celý den, jedli a usmívali se na sebe, ale nemluvili.
Když přišel večer, chlapec si uvědomil, že je pozdě, vstal a šel domů. Po chvíli se však otočil, doběhl zpátky ke staré paní a objal ji. A ona se na něj usmála snad tím nejkrásnějším úsměvem.
"Tak co, potkal jsi Boha?" zeptala se maminka synka, když dorazil domů.
"Já jsem s ním dokonce obědval!" odpověděl syn. "A víš ty co? Má ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděl!"
Mezitím přišla domů i stará paní a její syn se jí zeptal, čím to, že celá jen září.
"Jedla jsem s Bohem v parku čokoládové tyčinky," odvětila. "A víš co? Je mnohem mladší, než jsem čekala."